Když jsem byla malá, často se mě ptali, kým chci být, až vyrostu. Chtěla jsem být princeznou, maminkou, paní učitelkou, lékařkou, zdravotní sestřičkou, ale také zpěvačkou či herečkou… Od mala jsem měla v sobě ctižádost, dokázala jsem přijít v pátek ze školy a udělat úkoly na pondělí, abych měla o víkendu vše splněno. Měla jsem ráda úspěch a každá pochvala mě potěšila…

Jenže pak přišla puberta, to nejtěžší období v mém životě vůbec. Má psychika dostávala zabrat. Přeci jen posměšky od vrstevníků ohledně mé postavy, nenávistné pohledy některých holek, škaredé řeči, které směřovaly k mé osobě… To vše způsobilo, že se ze mě stal naprosto nesebevědomý člověk, který psychicky onemocněl a horkotěžko se z toho dostával.. V té době jsem ztratila zájem o všechno! O školu, o kamarády, o své zájmy, ale i o své blízké. Zajímalo mě jen, kolik jsem zhubla a jestli jsou mé kalhoty volnější než včera. Byla jsem ráda, když mi někdo řekl, že jsem pohublá anebo se mě zeptal, zda nejsem nemocná. Bylo to špatné období, opravdu velmi špatné…

Mám husí kůži, jen když si na tyhle okamžiky vzpomenu a děkuji někomu tam nahoře, že dnes už jsem někde úplně jinde.

Mrzí mě však, že díky PPP jsem si nechala uplynout několik let života, kdy jsem se mohla věnovat svému rozvoji a jít si za svými sny. Dnes je mi to opravdu líto! Nicméně, vše zlé je k něčemu dobré…

Když jsem se vyhrabala z té největší propasti, do které jsem se sama dostala, potřebovala jsem něco, co by mě mohlo nakopnout, čemu bych se mohla věnovat, co by se stalo mým novým koníčkem.. Tím se stal můj food blog Kate’s Cuisine. Díky němu jsem se vrátila do života, konečně mi připadalo, že něco umím. Ačkoliv to bylo jen hloupé vaření. Ale díky tomu hloupému vaření jsem začala získávat respekt u okolí. Mí blízcí mě začali chválit a já znovu nabírala na sebevědomí. Kate’s Cuisine mi pomohl strašně moc! Začala jsem vaření milovat! A začala jsem milovat vše kolem toho, vymýšlení receptů, plánování toho, co uvařím, focení jídla. Díky konkurenčním blogům jsem také pochopila, že se musím neustále zdokonalovat a zlepšovat se, protože jinak si mě nikdo nevšimne a můj blog nebude nikdo číst. A tak jsem se stala opět ctižádostivá a sebevědomá v tom, co dělám, ve svém těle, v životě..

Od blogu o jídle jsem se ale dostala ještě dál. Samotné vaření mě totiž začalo dost unavovat. Je sice super, že uvařím dobrý jídlo, za které dostanu pochvalu, jenže mě jde i o něco víc, než být hospodyňkou. Navíc, když pořád jíte, začnete se to chtě nechtě projevovat na postavě. A tak jsem se opět vrátila ke cvičení. Hledala jsem nějakou dobu, co by mě naplňovalo a bavilo a objevila jsem jógu, konkrétně hot yogu. Stala se pro mě vášní a neskutečně mě baví, že cvičím a zároveň medituji. Odpočinu si u ní, ale také nabírám na síle, ať už vnitřní nebo té fyzické. Mým novým snem je proniknout do yogy ještě více a v budoucnu bych se chtěla stát její instruktorkou. Protože nic není nemožné.

Tímto článkem jsem Vám chtěla jenom říct, ať už jsme v životní situaci, kdy nám příjde, že naše sny už nemohou existovat nebo nás od nich někdo odrazuje, nenechejme si je vzít! Jděme za sny! Neposlouchejme ty, kteří nám nevěří a jděme za tím, co nás dělá silnějšími, lepšími, těmi, kterými chceme být. Někdy to bolí, někdy to nejde hned, ale nevzdávejme se. Jen ti nejsilnější totiž dosahují svého cíle, svého snu. 🙂

 

promo-image